Bývalý šampion pérové váhy UFC a současný držitel titulu BMF Max Holloway je jedním z nejrespektovanějších bojovníků své generace. Jeho styl boje, houževnatost a otevřenost k fanouškům mu zajistily status miláčka publika. V exkluzivním rozhovoru pro náš časopis mluví o své kariéře, týmu, zápasech i důležitosti pokory v bojových sportech.

Maxi, na kterém místě v tvojí kariéře bylo zatím nejtěžší bojovat?
Asi to bylo v době covidu v Abu Dhabi. Byli jsme zavření v bublině, bez možnosti pohybu ven. Tréninky musely končit už v osm nebo devět ráno kvůli časovému posunu, aby se zápasy vysílaly v hlavním čase v Americe. Fyzicky i psychicky to byla jedna z nejtěžších etap mé kariéry. Člověk tam byl zavřený týdny bez rodiny, jen s týmem. Pomohlo mi soustředění na cíl a disciplína, která mě vždy držela při zemi.

Jsi známý pro své přestřelky v posledních deseti sekundách zápasu. Ta s Justinem Gaethjem se stala legendární. Jak to vzniká?
Ano, to je pravda. Kdyby to bylo na mně, začnu s tím mnohem dřív (smích). Ale máme s týmem taktiku – 20 sekund před koncem kola mi dají znamení a já už se na to připravuju. Nachystám si soupeře, a když přijde těch posledních 10 sekund, jdeme do přestřelky naplno. Je to víc než taktika – je to poselství pro fanoušky. Chci ukázat, že do poslední sekundy jsem ochotný bojovat.

Máš oblíbenou techniku, která tě charakterizuje?
Určitě můj kop z otočky. Jednou jsem ho viděl v počítačové hře a s mým týmem jsme si řekli, že z toho uděláme naši tajnou zbraň. Začali jsme na ní tvrdě pracovat a dnes je součástí mého arzenálu. Fanoušci ji milují – a mě baví, když něco vizuálně pěkného funguje i v reálu.

Byl jsi jedním z prvních zápasníků, kteří měli možnost vytvořit si vlastní „Costume Design“. Co na to říkáš?
Je to skvělý krok ze strany UFC. Myslím si, že by v tom měli pokračovat a dát šanci i dalším zápasníkům vytvořit si svůj osobní design bojových trenek. Je to forma vyjádření – osobnost, respekt, identita. Můj první návrh byl inspirován havajskou kulturou – chci tím ukázat, odkud pocházím.

Měl jsi čest být posledním soupeřem Korejského Zombieho. Jaký to byl zážitek?
Byla to pro mě obrovská čest. Zombie je legenda. Po zápase jsme se skamarádili a on mě pozval do Koreje, kde jsem s ním strávil nějaký čas. Trénoval jsem v jeho gymu, byl součástí jeho přípravy, účastnil jsem se seminářů a charitativních akcí. Vidět jeho odkaz v Koreji mě dojalo. Doufám, že něco podobného zažiju i po zápase s Dustinem Poirierem.

Za tvou dlouhou kariéru jsi absolvoval nespočet těžkých zápasů. Jak důležitá je pro tebe regenerace?
Je naprosto klíčová. Za ty roky mám kolem sebe už takovou malou armádu doktorů a odborníků, kterým můžu kdykoliv zavolat. Mnozí z nich jsou moji kamarádi. Je důležité mít kolem sebe lidi, kterým důvěřuješ, a kteří ti pomohou s čímkoliv, co tě trápí. Všechno to začíná spánkem, kvalitní stravou a včasnou péčí. To je klíč k dlouhověkosti v tomto sportu.

Jak výjimečný je pro tebe tvůj tým?
Můj tým je pro mě vším. Jsou se mnou od mých 13 let. Většina z nich je o deset a víc let starší, takže jsem pro ně něco jako mladší brácha. Vědí, jak mě udržet na uzdě, a právě tahle rovnováha je pro mě v tréninku i životě klíčová. Vědí, kdy mě povzbudit a kdy mě stopnout. I díky nim se cítím pořád hladový a motivovaný.

Na UFC 318 jsi jako první zápasník v historii obhájil BMF titul – a to proti Dustinu Poirierovi. Přitom on tě už dvakrát porazil. Jak jsi to vnímal?
Ano, je to tak. Jsem Dustinovi nesmírně vděčný, že ten zápas vzal, přestože nemusel. Mohl jít proti komukoliv jinému. To, že se rozhodl do toho jít, pro mě hodně znamenalo. Byla to naše trilogie a tentokrát jsem já ten, kdo odešel s rukou nahoře.

Po zápase jsi udělal velké gesto – místo rozhovoru sis nevzal mikrofon, ale předal ho Dustinovi. Proč jsi se tak rozhodl?
Přemýšlel jsem o tom celý týden. Věděl jsem, že pokud ten zápas vyhraju, tak ten mikrofon dám jemu. Protože to byl jeho večer. Poslední zápas kariéry. Zasloužil si ten moment. Já měl ještě možnost mluvit na pozápasové tiskové konferenci, ale on měl mít ty poslední chvíle v oktagonu jen pro sebe. Byla to moje forma úcty.

Závěr:
Max Holloway není jen výjimečný bojovník, ale i vzor sportovního chování, respektu a pokory. I když jeho kariéra je lemována slávou, rekordy a tituly, nikdy nezapomněl, odkud pochází. Jeho srdce bije pro Havaj, jeho tým a fanoušky. A jak sám říká: „Blessed is still blessed.“